Rozdvojená osobnost Bohyně Isis opět vstupuje do našeho světa v inkarnaci poddajné a poslušné Evy, která patolízalsky masíruje naše ego svojí podřízeností, a nespoutané Lilith, která probouzí erotické představy a panovačně si bere po čem touží. A takoví jsou i hudební ISIS, rozvláčně jemní v příjemně plynoucích plochách jimiž chlácholí naše duše pomalou monotónností, ale i dráždivě řvoucí v despoticky výrazných polohách jimiž trhají korzety, které svazují bujné tvary božského těla. Po které tváři Bohyně světla toužíte, po jemné tvářičce s očima vzhlížejícíma s oddaností nebo po smyslné domině s pohledem dravce? Že toužíte po obojím, že chcete Bohyni celou? Jak s podobnou představou uspějete u žen nechám na vás, ale pokud své touhy přenesete i do hudby, co jiného doporučit než hudební inkarnaci Bohyně ISIS a jejich třetí album „Panopticon“, které vyšlo stejně jako minulá deska „Oceanic“ pod hlavičkou Ipecac Recordings, labelu Mike Pattona.

Hudba rozprostřená do sedmi rozsáhlých kompozic skutečně působí jako bytost s rozdvojenou myslí, jako osobnost hrubě neučesaného chování, která se však ve zlomku vteřiny můře změnit v jemnou bytůstku vybraných mravů, a co potom ty okamžiky, kdy se oba aspekty této Bohyně střetnou, propletou se ve vzájemném duševním objetí a vytvoří navrstvené pasáže plné boje hrubiánské síly s něžnou nostalgií. Tohle vše zde je, hrubé válcování tvrdými kytarovými riffy i hlazení akustickými tóny. A vokál? Zase před nás předstupuje Bohyně dvou tváří, jemně hladivé doteky čistého ale výrazného zpěvu, který vás obejme svojí náručí porozumění, ale také brutálně řvoucí hydra toužící pálit svým žárem.

Pokud se ohlédneme za předchozí tvorbou samotných ISIS, je zřejmé, že aktuálnímu albu již do značné míry chybí ona živelnost první desky, skupina se vzdálila od své corové minulosti a řvavou údernost nahradila dnes převažující neuspěchaná rozvláčnost, která se již výrazněji prosazovala i na minulém albu „Oceanic“. „Panopticon“ však jde ještě mnohem dál v odklonu od ostře řezaných kytarových záseků, kterými první počiny skupiny oplývaly, a přestože hrubost kytarového soundu zůstala, najdeme zde především hutně doznívající tóny a místy až něžně plynoucí postrockové plochy. Některé pasáže alba jdou až k melancholickým polohám, které tak bravurně ovládají třeba BEYOND DAWN, i když v těchto pasážích nejdou ISIS svým přístupem do takového extrému a vystačí si s akustickými zvuky bez přílišného příkrášlování elektronickými serepetičkami. A v hrubých polohách má současný materiál mnohem blíž k doomové pochmurnosti než k emocorové nervozitě. To vše je důvod proč se mi nelíbí tak časté srovnávání s NEUROSIS. Podle mě jsou ISIS poněkud jinde, jejich přístup je sice podobně emocemi natlakovaný, ale hudební projev je přece jen značně čistší a přirozenější, bez přehnaných disharmonií a hrubých noisových hradeb (a to i přes skutečnost, že samotní NEUROSIS už také poněkud ubrali na řvavosti). Přes častou zvukovou hrubost jsou prostě současní ISIS hudebně „jemnější“, je to však ta jemnost, ze které se vám sevřou vnitřnosti, taková ta smutná depresivní ponurost podzimních večerů.

A teď ta podle mě nejtěžší část recenzentské práce, tedy hodnocení. Nejraději bych to zrušil, kašlete na body, které tomu nějaký chytrák dá. Poslouchejte! Líbí? No vidíte. Nelíbí? No a co...